Aneb proč neměřit svoje taneční schopnosti zážitkem z tanečních
Středoškolské taneční jsou velice speciální tradice, která u nás existuje od dob Rakouska-Uherska, zhruba od roku 1830. Tato tradice vznikla díky tehdejší velké oblibě plesů, kde se odehrávala velká část společenského dění. Ve věku 15 let vyváděli rodiče svoje děti poprvé do společnosti a bylo žádoucí, aby už měli nějakou předchozí zkušenost s tancem a pravidly etikety.
Asi tušíte, že tahle dlouhá tradice už postrádá onen původní smysl. Plesy se pořádají jen v zimní sezóně a dávno neexistuje společenská potřeba se jich účastnit. Řekla bych, že většina středoškoláků chodí do tanečních spíše za nepřenositelným zážitkem, než z toho důvodu, že by plánovali po absolvování tanečních skutečně chodit někam tančit.
Já si z tanečních vybavuji rozpaky všech spolužáků, kteří na sobě měli poprvé v životě oblek a bílé rukavičky, jisté pocity trapnosti, protože jsme si nedokázali zapamatovat kroky, obrovskou místnost, ve které bylo asi 300 párů a vlnu nervozity pokaždé, když zaznělo “zadejte se prosím”. Každý večer byl na programu jiný tanec. Možná bylo na začátku kurzu řečeno, že taneční jsou jen taková ochutnávka a nelze očekávat, že tanec za jediný večer zvládneme, ale to asi nebyla ta informace, která by v hlavách adolescentů uvízla. Co v nich ale uvízlo určitě, byly zážitky a pocity.
Každý, kdo se tanci profesionálně věnuje mi dá za pravdu, že samotnou schopnost si zapamatovat pohybovou choreografii je potřeba trénovat. Není to něco, co zvládneme automaticky perfektně hned napoprvé. Jsme zvyklí ze školy memorovat psané nebo mluvené informace, ale nejsme zvyklí si pamatovat a opakovat pohyb. Ten patnáctiletý student ve svém prvním obleku, musí dělat něco úplně nového a cítí se u toho všelijak. Místo toho, aby si odnesl z tanečních nějakou zvědavost, chuť tančit nebo v tanci pokračovat a je možné, že si odnese pocit, že tento žážitek už není třeba kdy opakovat. A skutečně, pro velké množství lidí, jsou středoškolské taneční první a poslední událostí, na které v životě tančili. Je to smutné, když vezmeme v úvahu, že taneční absolvuje až 40% středoškoláků.
Často slyším hlavně od mužů tvrzení, že nechtějí tančit, protože jim tanec nejde, jsou taneční “dřeva” a podobně. Já si říkám, jak na to přišli, když to nikdy nezkusili? Ale pravdou je, že, oni to vlastně zkusili… v jejich 15 letech. Nabízí se kacířská myšlenka, že tradice středoškolských tanečních je ve své podstatě kontraproduktivní a vyrábí především netanečníky namísto, aby předávala nadšení z tohoto úžasného druhu pohybu a zábavy.
Zveřejnila jsem ze zvědavosti v nejmenované pražské sousedské skupině na facebooku dotazník ohledně zážitků z tanečních. Sešlo se úctyhodných 539 odpovědí, odhadem byla polovina odpovědí od žen a polovina od mužů. Pozitivních odpovědí bylo 40%, negativních 35% a neutrálních 24%. Jen 5,5% lidí nadchlo taneční natolik, že od té doby pravidelně tančí.
První zážitky v životě s čímkoliv jsou obvykle rozhodující i když už si je pamatujeme jen matně. Pokud je to zážitek negativní, musí být prvně nahrazen pozitivním, aby se náš názor změnil. A tak Vás vyzívám: “pojďte dát tanci druhou šanci!”. Možná zjistíte, že tanec je něco, co dá vašemu životu nový rozměr. Získáte novou zábavnou činnost, kterou můžete sdílet se svým partnerem nebo partnerkou. Získáte nové přátele a budete součástí srdečné komunity tančících lidí.
Pokud si jste jistí, že memorování tanečních kroků není nic pro vás, tak je tu jeden tanec, který toto nevyžaduje: Argentinské tango. Tango je úplně jiné, než to, co znáte z lekcí společenských tanců. Je přirozené, elegantní a funguje trochu jako lego, které si každý individuálně skládá na míru. Nepotřebujete k němu žádné zvláštní pohybové ani hudební nadání. Není o tom si pamatovat nějaké náročné sekvence a figury, ale je o propojení s partnerem/kou a improvizaci těch prvků, které už máte ve svém tanečním slovníku. Pokud jsem vzbudila Vaši zvědavost, můžete se chytit příležitosti a naučit se tango v našem 6 týdenním online kurzu, který začíná už 1. 4.
Napsala: Sára