Tango působí jako magnet, protože u něj vždy najdete připsanou nějakou emoci. Vášnivé argentinské tango. Smylsné tango. Provokativní a svůdné tango. Očekáváme, že tango takové bude a filmoví či divadelní producenti dělají co mohou, aby naše očekávání splnili. Oblíbené filmové scénky z filmů jako jsou “Tančím, abych žil” nebo “Smím prosit”, nás v tom jenom utvrzují. Přemýšleli jste ale někdy, proč to tak je? A jestli je tango skutečně tak vášnivé, jak se o něm vypráví?
Ráda bych vám vysvětlila jednou větou, proč se o tangu říká, že je vášnivé, ale tak jednoduché to rozhodně není. Přesto věřím, že můj pohled pomůže lecos vysvětlit. Charakter argentinského tanga bych mohla rozdělit do tří rovin. Do roviny historické, společenské a prožitkové.
Tango, jak už víme, vzniklo ve městech Buenos Aires a Montevideo, v neobvyklé době a podmínkách. Kořeny tanga sahají do let 1850 až 1880. Byl to tanec a hudba nejchudší vrstvy domorodých obyvatel z přístavu a chudých evropských emigrantů. Žilo v bídě, na ulici, v nevěstincích a špinavých barech. Mělo tu nejhorší pověst už od počátku. První tango skladby byly sprosté, drzé a pohoršující. Učili se ho tančit pouze muži, protože pro ženy se neslušelo, aby ho vůbec oficiálně uměly. Tango se sotva narodilo a už budilo vášně a rozruch.
Mimo to, že bylo tango provokativní, tak bylo beze sporu zábavné a jeho obliba vzrůstala. Tango hudbu začaly kultivovat profesionální hudebníci a tanečně dostalo o něco přijatelnější formu. Díky tomu se z okraje společnosti dostalo po roce 1880 postupně do celého města a do všech sociálních vrstev. V roce 1920 dokonce přeletělo oceán a představilo se v Evropě, kde způsobilo další emoce. Evropské tance vypadaly distingovaně, splňovaly morální předpoklady a tančly se s alespoň určitým odstupem v osobní zóně. Naproti tomu tango se tančilo v těsném objetí, bez žádných her “na slušňáky”, bylo plné kroků, při kterých muž vcházel do kroku ženě a občas se dokonce proplétaly nohy. Prostě skandál. Dnes by nám to zřejmě skandální vůbec nepřišlo, ale tady se musíme trochu obout do bot našich pradědečků, abychom to lépe pochopili.
Tolik k emocím, které tango budilo historicky. Už jsem naznačila, že argentinské tango si získalo velkou popularitu. V roce 1940 ho tančilo bezmála celé Buenos Aires. V době největší imigrace do Buenos Aires, tedy do roku 1920 počty mužů převažovaly počty žen, a to velice významně. Jak to bývá dodnes, k emigraci se nejčastěji rozhodovali muži. Tak se stalo, že v jednu dobu bylo město plné chudých emigrantů bez pořádného domova, bez naděje na lepší život nebo návrat zpět do Evropy a bez žen. Beznaděj zlidověla, smutek se zhmotnil do hudby a bolest zlomených srdcí do slov. Tak vznikla hudba, peozie a tanec, který měl hloubku, emoce a ještě navíc onu špatnou pověst, co si nesl z dřívějška.
A naposled je to samotný taneční prožitek, který dělá tango speciálním. Když chcete nějakého člověka obejmout, děláte to třeba z radosti, z lásky nebo pro to, abyste mu poskytli útěchu. Obejmete ho zřejmě oběma rukama, cítíte jeho tlukoucí srdce, dech a trochu i jeho pocity a vyzařování. Se stejným záměrem se dva lidé obejmou, aby si zatančili tango. Nedělají to pro to, aby jeden druhého oslnil množstvím figur či složitých kroků, chtějí být jenom spolu a tančit. Pohybovat se v dokonalé synchronizaci a je jedno kam a jak. Oba se napojí na sebe a na hudbu, která je zdrojem inspirace pro kroky. Tango tanečníci by měli trénovat mnohem více vnímavost, než figury a působivé efekty. Tím nejvyšším cílem je tančit tak, jako kdyby jste si navzájem četli myšlenky. Bez námahy, přesně, plynule, uvolněně.
Čím blíž jste dokonalému tančnímu spojení, tím víc vám tento taneční zážitek nedá spát. Zřejmě vás nepřekvapí, že toto kouzlo není vidět. Děje se jen mezi těmi dvěma. V jejich prožitcích a myslích. Není to vyjádřeno okázalými pohyby, žhavými pohledy nebo něčím, co vydávají filmové scénky za vášnivé tango. Nenechte se zmást, jedna věc je show, která má ohromit diváka a druhá věc je tango, které chcete tančit. Když přijdete do tančíry argeninského tanga, na tzv. milongu, neuvidíte žádný “se.x na parketu”. Uvidíte normální společenský tanec. Uslyšíte hezkou, trochu staromódní hudbu. Možná občas zahlédnete i to kouzlo: zavřené oči ženy při tanci a jemný úsměv, který značí, že se zřejmě pohybuje v jiné realitě.
Abych vám úplně nevzala vítr z plachet, tak mi věřte, že tango může být svůdné, vášnivé a sexy. Může zhmotňovat tyto superlativy v tanci. Ale taky nemusí. A velmi často to ani nedělá. Mnohem častěji je tango “jenom” elegantní, zábavné a společenské. Troufám si tvrdit že způsob, jakým je tango všeobecně popisováno je hodně přifouknutá realita nabarvená chytlavými slovíčky. Prezentuje se úžasně lákavě a zároveň trochu odrazuje. Abyste mu skutečně porozuměli, musíte ho zažít a udělat si svůj vlastní názor.
A můžete začít klidně hned. V Praze pořádáme pravidelné lekce pro začátečníky i pokročilejší, pro přespolní víkendové workhopy a lekce na zkoušku. Sledujte náš web nebo Facebookovou skupinu “pro milovníky argentinského tanga!”